...pokračování z předchozí části
Ráno jsme si trochu přispali, nadlábli se výbornou hotelovou snídaní a podruhé zkusili štěstí v návštěvnickém centru národního parku ve Vranjině, ale i tentokrát bylo zavřeno. Chlapík motající se kolem nám nabídl výlet lodí na ptáky, což znělo dobře, ale 50Euro na hodinu, co za to chtěl, je moc. Plavba lodí domluvená v hotelu začala o něco dříve, než bylo v plánu, protože autobus anglických důchodců, ke kterým jsme se připojili, dorazil dříve.

Slunce bylo vysoko, motor lodi tak hlučný, že nebylo slyšet vlastního slova, na jezeře jen pár kormoránů a roháčů, přesně jak jsem se bál, že to dopadne. Pozitivním překvapením byl pelikán kadeřavý plovoucí v dálce na vodě, alespoň jsme si mohli říct, že jsme nejslavnějšího ptačího obyvatele Skadarského jezera viděli. I kapitán lodi a průvodce se shodli, že vidět pelikána v této části jezera je vzácnost. Chtěli jsme si domluvit půjčení malé loďky na další ráno, abychom se pokusili nafotit sušící se kormorány posedávající na suchých větvích všude kolem Virpazaru, ale nepovedlo se, tak jsme se rozhodli jezero pomalu opustit, vrátit se do ulcinjské Solany a na Adu Bojanu a pak už vyrazit zpátky domů. Podle mapy měla být v nejzazším cípu černohorské části jezera ornitologická pozorovatelna, tak jsme se rozhodli vyrazit ještě tam. Severovýchodní část jezera je na rozdíl od zbytku lemována zaplavovanými rovinami. Vodní hladina tam nepřechází rovnou v příkré vápencové svahy, ale naopak je porostlá stulíky a lekníny, plochami rákosin a vrbovou džunglí. Právě v tomto nepřístupném labyrintu musí hnízdit tisíce kormoránů a dalších vodních ptáků.

Odpoledne jsme dojeli až na samotný konec silnice, kde podle mapy měla být pozorovatelna. Úzká asfaltka končila v jezeře, jehož hladina je možná metr nad normálem, a nikde nic. Když už jsme se otáčeli a chtěli se vracet, dojelo auto a chlapík se nás americkou angličtinou zeptal, co že v těchto končinách děláme. Poklábosili jsme, ukázal nám, že pozorovatelna je o pár kilometrů jinde, než jak je zakreslená v mapě, jak se tam máme dostat, a pozval nás na večerní grilování, které s přáteli chystal. Slíbil, že se nám pokusí domluvit někoho na další den, kdo by nás na jezero vzal. Prozatím jsme si mohli půjčit pramici vytaženou na břeh opodál. Za neustálého vylévání vody deroucí se nepřeberným množstvím děr do lodi jsme se hodinku projeli mezi lekníny na jezeře a pak se autem zajeli podívat i na pozorovatelnu. Věž byla zvláštní stavba bez střechy se třemi uzavřenými stěnami a jediným malým okénkem nasměrovaným na jihovýchod na jezero. Pro našince zvyklého, že z rozhleden zpravidla bývá rozhled, to působilo lehce klaustrofobicky, ale i ono malé okno skýtalo pohled, jež stál za to. Kolem proletovaly spousty kormoránů malých, rybáci bahenní, v dálce na jezeře byly v tetelícím se vzduchu vidět obrovské kolonie kormoránů velkých a po chvilce pátrání jsem našel i šestici pelikánů kadeřavých.

Vrátili jsme se zpátky na rozjíždějící se grilování, kam se mezitím začali sjíždět domorodci, a s prvními doušky něčeho ostřejšího se rozhodli na místě přespat. Náš nový známý nám mezitím domluvil na následující ráno loďku a údajně nejlepšího znalce jezera, který nás vezme na projížďku. Navzdory balkánskému temperamentu hostitelů a nemalému množství alkoholu byla večerní družba příjemná, jídlo výborné, a náš průvodce nás ráno čekal na smluveném místě na minutu přesně. Bylo pod mrakem, šedivá obloha nebyla na fotografování nejvhodnější, ale alespoň nebylo příliš horko. Na obratném rybářském člunu jsme proplouvali spletitým labyrintem rákosin, vrbových keřů a zaplavených polí. Během dopoledne jsme viděli všechno, co jsem si vidět přál. Volavky stříbřité i vlasaté, rybáky bahenní na stulících, dostali jsme se do kolonie kormoránů. Všude kolem zpívali rákosníci, k mému překvapení na řídkých stéblech rákosí uprostřed jezera posedávali bramborníčci hnědí, zřejmě ještě pořád protahující ptáci. Překvapením bylo, když jsme potkali postaršího rybáře na člunu, dali se s ním do řeči a on po zjištění, co jsme zač, začal bodrou slovenštinou vyprávět svůj životní příběh, který by vydal na samostatný článek.

Zlatým hřebem byla třináctá komnata Skadarského jezera, laguna o průměru asi 50 metrů skrytá v labyrintu neprostupných vrbových křovin a plovoucích ostrovů, uprostřed které čněla metr nad hladinu obrovská stavba nesoucí čtyři pelikání hnízda. Ve třech z nich byla ještě vejce, jeden z párů však již vodil poměrně odrostlé mládě. Zničehonic nám nad hlavou kroužilo zhruba dvacet pelikánů, pohled, o kterém se mi ani nesnilo. Později jsme podobných hnízd viděli ještě několik, některá z nich i na poměrně otevřených vodních plochách.

Plni dojmů a se zaplněnými kartami ve fotoaparátech jsme se kolem oběda vrátili, rozloučili se a vyrazili ještě naposled k mořskému pobřeží. Odpoledne jsme dojeli do Ulcinje a konečně byli oficiálně vpuštěni do Solany. Tentokrát ovšem bez auta, tak jsme v odpoledním vedru museli po rozpáleném asfaltu k nádržím v zadní části pěšky. Dytíci byli na místě, fotil jsem lovící rybáky malé, mezi jespáky malými byl jeden křivozobý, pisily, skřivánci, a v dálce šest plameňáků.

Večer jsme příjemně unaveni dorazili do už otevřeného autokempu na Adě Bojaně a za pískání výrečků šli spát. Vstali jsme brzy ráno, nafotil jsem si pár orchidejí, které kvetly všude okolo stanu a vyrazili jsme na sever. Čekala nás celodenní cesta přes Bosnu a Srbsko až do Maďarska, do kempu u Bugače jsme dorazili až před jedenáctou večer. Následující den jsme se zastavili u soustavy Csaj-to. Než nás vyhnala bouřka, potkali jsme se s Lubošem Kadeřávkem vracejícím se z Hortobagy a z chlapíka, kterého mi dal k telefonu strážce parku, aby nám vysvětlil, kam se smí a kam ne, se vyklubal Maté Bence. Ještě před úplným odjezdem domů jsme si prošli stezku u slanisek Bödi-Szék a kolem půlnoci byli v Brně.
Cesta do Černé Hory byla přesně taková, jak jsem si ji představoval. Projel jsem spoustu míst, která jsem chtěl vidět, udělal si jasno, kam nemá cenu příště jezdit, a naopak jsem poznal místa, kam se budu chtít vrátit zcela jistě. K poznání těch nejzajímavějších zákoutí pomohla obrovská náhoda, ale tak už to bývá.