Následující den jsme chtěli co nejčasněji vyrazit opět na vlhy a nafotit je v lepším světle. Ráno ale byla mlha a hlavně ve vjezdu do zahrady penzionu, kde jsme měli zaparkované auto, stála dodávka, tudíž jsme stejně nemohli vyjet. Nikoho se nám nepodařilo sehnat a tak jsme rezignovaně vyrazili na procházku na pláž. K mému překvapení jsem na moři našel dvě potáplice severní, z nichž jedna už byla částečně přepeřena do svatebního šatu.

Po návratu se nám podařilo vzbudit recepční a ta sehnala někoho, kdo přeparkoval dodávku, abychom mohli vyjet autem. K vlhám jsme dorazili před devátou, něco jsme nafotili, ale nebylo to ono, na rozdíl od včerejška nefoukalo, takže se vlhy tolik netřepetaly na místě a příležitostí k fotografování nebylo tolik. Kolem oběda jsme dorazili k možná největšímu ornitologickému lákadlu celé Černé Hory – Ulcinjské Solaně. Na rozsáhlých mělkých nádržích se na tahu dá zastihnout v podstatě cokoli. Poté, co jsme našli vstup na lokalitu, narazili jsme na Securiťáky, kteří nás nechtěli pustit dovnitř s tím, abychom přijeli za tři dny. Tou dobou tam prý bude někdo, kdo nás dovnitř bude moci oficiálně pustit. Po chvilce dohadování jsme dostali hodinku na to, abychom si Solanu projeli autem. (Slíbil jsem Securiťákovi, že to nikomu neřeknu, tak snad nečte můj web).
Ulcinjská Solana je zchátralá továrna na výrobu soli odpařováním mořské vody. Jak jsem se později dověděl, pořád ještě funguje a ochranka hlídá nikoli unikátní přírodní lokalitu, ale pár polorozpadlých hal s haldami žlutohnědé soli. Poté, co jsme projeli areálem fabriky jsme se dostali mezi vyschlé mělké nádrže pravidelných obdélníkových tvarů a po pár kilometrech dojeli k prvním vodním plochám. V nich se procházely desítky pisil, vodouši tmaví, kulící mořští, říční a píseční, jespáci malí a šedí a určitě ještě nějaká další překvapení, která ale nebyl čas hledat.

Okolo poletovali rybáci malí, racci černohlaví a na nejodlehlejším místě, kam se autem dalo dojet, jsem našel svoje první dytíky. Opět z okýnka auta jsem nacvakal pár fotek bahňáků v poledním světle, a z kroptkého malého hnědého ptáka vyfoceného otevřenými dveřmi se vyklubal skřivánek krátkoprstý. Hodinka v Solaně byla z ptáčkařského hlediska opravdu výživná, ale na lokalitu s tak obrovskou rozlohou žalostně krátká, jenom tady by se dalo vydržet týden a pořád by člověk objevoval nové věci. Poděkovali jsme chlapíkovi z ochranky a s nejasným výsledkem se pokusili domluvit vstup na následující ráno.

Po obědě jsme si udělali siestu a později odpoledne vyrazili zase na vlhy. Tentokrát jsem se rozhodl postavit si kryt a zkusit nafotit je ve večerním světle, jak posedávaly na kůlech a keřích všude okolo. Po chvíli pozorování jsem si jako nejvhodnější místo vybral rumištní část pastviny, kde navezené suché větve vlhy často využívaly k odpočinku. Během pár minut byl kryt postaven a začalo čekání, které mi krátili v hromadách poskakující vrabci. Netrvalo to ani půl hodiny a ocitl jsem se uprostřed stáda krav, které se z ničeho nic rozhodlo napást se přesně v místě, kde jsem měl postavený kryt.

Necítil jsem se nejpříjemněji, když na mě největší býk pár metrů před krytem zlověstně bučel a demonstrativně začal převracet větve, které jsem měl vymyšlené jako ideální odsedy pro vlhy, které se naopak za celou dobu vůbec neukázaly. Otevřel jsem kryt na všechny strany, abych otupil zvědavost krav, co že jim to tam vyrostlo, chvíli na ně mluvil, abych uklidnil je i sebe, cvakl pár konipasů neustále se motajících kravám pod nohama a časem to vzdal, protože i po půldruhé hodině se zdálo, že krávy se rozhodly neodejít a vlhy nepřiletět. Do Ulcinje jsme se vraceli opět polními cestami, bylo krásně vidět, jak od moře přilétají včelojedi, v malých skupinkách zakrouží a pokračují dál. K večeři jsme si dali v restauraci jehněčí, zapili to červeným Vranacem a za vlahého jarního balkánského večera šli brzy spát.

Ráno jsme vyrazili brzy a šli zkusit štěstí do Solany, ale tentokráte byli hlídači neoblomní a dovnitř nás nepustili. Jako plán B jsme se ještě naposled krátce vydali k vlhám, tentokrát jsem se pokusil zamaskovat se pod celtu na zemi, něco jsem nafotil, ale největší radost mi asi udělala fotka náhodou se přimotavšího špačka. Kolem deváté jsem podlehl fyzickým potřebám a fotografování vlh definitivně vzdal (už nikdy nebudu před fotografováním pít k snídani tolik čaje…) Opustili jsme Ulcinj a vyrazili podél pobřeží na sever. Chtěl jsem navštívit mokřad Buljarica ležící kousek po Petrovacem a Tivatskou Solilu, což měla být menší lokalita podobná ulcinjské Solaně.
U Buljarice jsme si udělali krátkou procházku po hrázi mezi mořem a mokřadem, všude křičelo spousta rákosníků velkch, z hloubi mokřadu občas vylétlo hejno volavek stříbřitých a sem tam nějaká vlasatá, jinak ale nic moc zajímavého. Mělká jezírka a pobřežní bahna Tivatské Solily trochu mi připomínající vietnamské mangrovové bažiny vypadala nesmírně atraktivně, ale ptáků tam bylo překvapivě poskrovnu. Pravda, dorazili jsme tam zase v pravé poledne, ale i tak bych na tak zajímavě vyhlížející lokalitě čekal mnohem pestřejší ptačí osazenstvo než pár racků, hejno vodoušů bahenních s jedním jespákem bojovným, spoustou nejspíše ještě protahujících bramborníčků hnědých, cistovníkem, ťuhýkem rudohlavým a jediným rybákem černým. Radost mi ale udělali dva přeletující ibisi hnědí, které jsem neviděl možná deset let.

V poledním vedru jsme se vydali překonat pobřežní hory a vyrazili přes Cetinji do Rijeky Crnojevice a následně až zpátky ke Skadarskému jezeru do Virpazaru. Silnice šplhající v nekonečných serpentinách do zhruba tisíce metrů nad mořem je sice velice malebná, ale po chvíli se omrzí a nekonečné zatáčení a složité vyhýbání se protijedoucím vozům se stane unavujícím. V nejvyšším bodě cesty jsme narazili na několik kavčat žlutozobých a břehule skalní. Břehule hnízdily pod převisy v jeskyni přímo vedle silnice, proletovaly mi těsně kolem hlavy, ale udělat pořádnou letovku se mi nepovedlo.

Černohorci si se značením silnic hlavu moc nelámou a tak jsme v Cetinji trochu zabloudili, ale nakonec se na správnou silnici do Rijeky Crnojevice napojili. Na silnici jsme našli čerstvě přejetou zmiji růžkatou, na obloze dva kroužící orlíky krátkoprsté a unaveni po celodenním cestování nakonec dojeli do Virpazaru, kde se nás okamžitě ujala Zorka Zec z hotelu Pelikán. Tam jsme nakonec zůstali na noc a na následující den si domluvili vyjížďku lodí po jezeře. O hotelu Pelikán ve Virpazaru se zmiňuje snad každý birdwatcherský trip-report ze Skadarského jezera, je to legendární místo a tak tomu částečně odpovídají i ceny. K večeři jsme si dali výborného kapra s bramborovým salátem, pár piv a šli spát...