...pokračování z předchozího příspěvku... Ráno jsme poměrně brzy vyrazili směrem k Virpazaru, projeli městečkem a křivolakou silnicí mířili směrem k vesnici Donji Murici. Naštěstí jsme cestou potkali asi jen tři auta v protisměru, protože vyhýbat se na uzounké silnici je takřka nemožné a pokaždé to znamená pro jednoho z řidičů docouvat na nejbližší širší místo, kde se dva osobáky dokáží minout. Potkat tady něco většího – raději nedomýšlet. Z poměrně vysoko položené silnice je nádherný výhled na jezero. Z jižní části je Skadar lemován příkrými horami, ze severní a východní strany se naopak k jezeru přimykají rovinaté pastviny a remízky. Tam asi bude ten pravý ptačí ráj, kde hnízdí všichni ti kormoráni malí, pelikáni a další druhy, kterými je jezero proslulé. I na jižní straně se ale dají najít zátočinky zarostlé lekníny a stulíky, kde o ptáky není nouze.



Po zhruba hodinové cestě, běhém které jsme viděli brhlíka skalního, břehule skalní, kavčata žlutozobá, bělořita okrového a pěnici vousatou – druhy pro středoevropana exotické, jsme dojeli k bělostné pláži nedaleko Donji Murici. Sondoval jsem možnost ubytování v nedalekých chatkách, ale majitel nebyl příliš komunikativní, chtěl 50 Euro za chatku a sám mi poradil, abychom raději přespali na 200m vzdálené pláži, tak nebylo o čem přemýšlet. Podél břehu posedávaly volavky stříbřité a popelavé a přímo si říkaly o to, abych se je pokusil nafotit. Sluníčko nepříjemně pálilo a tak jsem raději vyrazil do přilehlých dubových hájů. Cestou jsem potkal dva blavory – podivné tvory připomínající našeho slepýše, jen mnohonásobně většího a po chvíli i jednu želvu zaparkovanou ve stínu pod kamennou zídkou. Na loučkách mezi remízky kvetly vstavače a tořiče, tak jsem měl o zábavu postaráno.

Po poledni jsme ve stínu dubů ani ne deset metrů od pláže uvařili oběd a během siesty pozorovali, jak se na pláž přímo před nás vracejí volavky. Nedalo mi to a na chvíli jsem si tam šel lehnout, ale zrovna žádná nepřiletěla, bylo nepříjemné vedro a tak jsem to brzy vzdal. Vendula, která se po shlédnutí lednického povídání Petra Bambouska o volavkách rozhodla taky si jednu vyfotit, na totéž místo zalehla o chvíli později, původně za účelem fotografování polodivokých březňaček. Ty podél břehu vyzobávaly čerstvé jikry ouklejí, jež se od rána třely na písečné mělčině podél břehu.

Jak jen tak bez jakéhokoli maskování ležela na pláži, březňačky zafungovaly jako živí balabáni a volavka stříbřitá přišla tak blízko, že i s dvoustovkou objektivem byla přes celou fotku. Já se jim tak blízko už potom nikdy nedostal. :) Postupně se blížil vlahý večer, pojedl jsem kus uheráku s chlebem, zaplaval si v čistém jezeře a po dlouhém fotografování lovících rybáků obecných, ze kterého nevzešla jediná kloudná fotka, jsem rozložil celtu, spacák a karimatku na pláži. S pohledem na hvězdy a v dáli se mihotající světla měst na albánském břehu jezera jsme za koncertu skokanů, zpěvu slavíků a pískání výrečka pomalu usínali. Brzy po setmění se na pláž začaly s křikem slétat popelavé volavky a v bledém měsíčním světle se jejich štíhlé siluety pohybovaly velice blízko. Uprostřed noci mě probudil můj vlastní výkřik, to když mi vedle hlavy šmejdilo několik zvířat, ve kterých jsem jsem viděl malé psy, lišky, nebo něco podobného. Můj hrozivý výkřik, který vyděsil i mě samotného, je okamžitě zahnal a bylo slyšet jak do dálky utíkají po kamíncích pláže. Zbytek noci už jsem měl jenom lehké spaní a byl mnohokrát vzhůru.


Spolu s prvními paprsky slunce jsem se s karimatkou a maskovací šálou přesunul o pár metrů dál, kde jsem si chtěl taky nafotit volavky. V příjemném ranním světle se mi naskytla nádherná podívaná na sedm lovících volavek stříbřitých, chvíli s nimi rybařila (úspěšně!) i šedivka a posléze se přidaly i staré známé březňačky. Po dvou hodinách volavky odlétly, při snídani jsme zjistili, že nám noční návštěvníci sežrali zbytek uheráku, a kolem desáté hodiny vyrazili starou cestou přes hory směrem na Ulcinj.

Ulcinj - proslulé přímořské letovisko, které bývá v létě přecpané turisty, působilo takto před sezonou poloopuštěně. Většina obchodů a restaurací podél hlavní silnice byla zavřená. Dojeli jsme k Veliké pláži a prošli se kousek kolem moře. Voda byla studená, pláž skoro prázdná, přesto se ale našlo pár skalních, kteří se v moři už koupali. Cestou od moře jsme zastavili u první otevřené restaurace a dali si oběd. Poté, co nás servírka nechala dlouze vybírat z bohatého jídelního lístku, oznámila, že dnes má jen „čorbu“ a „čevapi“, čili polévku a něco jako naše čevapčiči. Volba to nebyla složitá a celkem dobře jsme se najedli. Během jídla se objevil majitel restaurace a nabídl nám bydlení v parádním pokoji s terasou, klimatizací, TV a vlastní koupelnou za 20 Euro. Měl jsem spíš v plánu dojet až k samým albánským hranicím na ostrov Ada Bojana, ale domluvili jsme se, že se do večera vrátíme a pokud nenajdeme nic jiného, zůstaneme tady.

Ada Bojana – resp. turistická část však ještě nefungovaly, autokemp i chatky otevíraly až za čtyři dny. Všude se motalo spousta dělníků finišujících s předsezonními opravami. Prošli jsme se podél moře, kde se krmilo velké hejno racků a několik kulíků, a vyrazili zpátky směrem na Ulcinj. Přímo u hlavní silnice posedávaly na ostnatém drátě a dřevěných kůlech vlhy. Zastavili jsme na polňačce přímo u nich a pokoušeli se něco nafotit rovnou z auta. A celkem to i šlo, foukal silný vítr od moře a vlhy se často třepetaly na místě. Na dvou sousedících pastvinách hnízdilo odhadem ke stovce párů vlh. Protože zde neměly vhodné kolmé stěny, své nory si hloubily přímo do země, takže z nizoučké spasené trávy občas vyčnívaly kupky hlíny z právě hloubené vlží nory. Pestří ptáci posedávali po zemi a vylézali z nor jako sysli. Výborné místo, jen škoda, že přímo sousedí s hlavní silnicí kousek od hraničního přechodu. Řidiči, kteří uviděli kousek od krajnice odstavené auto, kterému navíc z okénka trčí objektivy, prudce brzdili, významně na sebe blikali a občas i zatroubili v domnění, že policie v neoznačeném autě měří rychlost. Jinak ale naše počínání nevadilo nikomu, ani vlhám, které si na stojící auto nečekaně rychle zvykly a začaly po pár minutách poposedávat kolem.
Později odpoledne jsme pokračovali dál a do Ulcinje se přibližovali polní cestou vedoucí paralelně k hlavní silnici blíže k moři procházející mezi pastvinami a pobřežními mokřady. Z okénka se mi podařilo vyfotit strnada cvrčivého, černohlavého, lučního, chocholouše. Jen bramborníčci hnědí se pořádně nafotit nenechali. Ubytovali jsme se tam, kde jsme se odpoledne domluvili a po prohlédnutí a prvotním promazání fotek šli celkem brzy spát...