Jak se tak dívám, stává se mi z fotografického webu pomalu web cestovatelský, ale ono je to vlastně jedno, všechno souvisí se vším. Ani následující příspěvky nebudou jiné. Na konci dubna jsem konečně vyrazil na již několikrát odloženou cestu na Skadarské jezero, které mě zaujalo při náhodné návštěvě v létě 2006. Dlouho jsem váhal, zda absolvovat dlouhou cestu vlastním autem, nebo doletět do Podgorice a tam si auto půjčit. Nakonec jsem se rozhodl pro variantu první s tím, že se cestou tam i zpět zastavíme na známých i neznámých místech v Maďarsku, které je na přelomu dubna a května kouzelné, jak jsem se mohl přesvědčit přesně před rokem.
Vyrazili jsme v úterý 27. dubna po ránu a přes Bratislavu, Györ a Budapešť dojeli chvíli po obědě do NP Kiskunság. Bez velkého bloudění jsme trefili k pozorovatelně u slaniska Bödi-szék a poobědvali jsme v kratičké trávě na břehu slaniska. Proti loňsku bylo v mělkém jezeře mnohem více vody, i okolní louky byly značně podmáčené. Po mělčinách pobíhalo několik jespáků bojovných, vodouš tmavý ve svatebním šatě, v dálce vodily mláďata desítky hus velkých a nedaleko od pozorovací věže seděli na hnízdech dva tenkozobci. Loni jsem jich z věže na hnízdech napočítal určitě přes dvacet. Naproti tomu zatímco loni jsem zahlédl kulíka mořského jen zdálky v tetelícím se vzduchu, tentokrát jich nedaleko pobíhalo hned několik. Jejich poslední maďarské hnízdiště je tedy obsazeno i letos.
Později odpoledne jsme se přesunuli do osvědčeného kempu u Bugace a ubytovali se. Vodní nádržka za kempem, kde jsem před rokem fotil bramborníčky a která byla tehdy takřka vyschlá, byla tentokrát plná průzračné vody. Na břeh lítaly pro bláto ke stavbě hnízda vlaštovky a na kusu dřeva se vyhřívala želva bahenní, tak jsem se rozhodl na chvíli ulehnout na břeh a zkusit něco nafotit.

V podvečer se slunce skrylo do mraků a protože restaurace u kempu byla zavřená, vyrazili jsme na něco k jídlu do Bugace. Po výborném gulášku jsem zkušeným okem pohlédl na oblohu, prohlásil, že v pustě moc neprší a stavět stan není třeba - přespíme pod širákem, a vyrazil si dát sprchu. Když jsem se ze sprchy vracel, pršelo. Pršelo takřka celou noc a stan jsme ráno ani pořádně nebalili a do kufru hodili jen tak, aby cestou trochu proschl.

Po krásné nové dálnici je to k srbským hranicím kousek a za necelou hodinku už jsme uháněli neméně kvalitními srbskými silnicemi směrem na Bělehrad. Bohužel z nějakého důvodu byla u Nového Sadu dálnice na Bělehrad uzavřená a my tak raději vyrazili rovnou na jih po menších silnicích. Satelitní navigace tuto zkratku neznala a tak jsme se museli mizerně značeným Srbskem prokousat jen s pomocí autoatlasu, ale nakonec se to jen s několika menšími zablouděními způsobenými nečekanými (a vůbec neznačenými) objížďkami celkem bez problémů podařilo. Pozdě odpoledne jsme dorazili na srbsko-černohorskou hranici a relativně hladce ji projeli. První celník chvíli brblal, protože mi při vstupu do Srbska nedali do pasu razítko, druhý byl lehce zaražený, když si nechal otevřít kufr. Říkal jsem, že mám jen věci na dovolenou a první, co celník uviděl, byl maskovací oblek pro ostřelovače, maskovací šála, celta, podezřele vypadající v maskáči zabalená kempinková židlička a spousta dalších věcí, které si dovolenkáři asi běžně nevozí. Nakonec jsme se ale anglicko-německo-panslovansky domluvili a s úsměvem byli propuštěni dál.

Přes hory, jejichž vrcholky byly pokryté poctivou vrstvou sněhu, jsme se kolem deváté večer dostali až do rovin u Skadarského jezera, ve Vranjině se ubytovali v prvním hotelu a po čtrnácti hodinách v autě se těšili na zasloužený odpočiněk. Kousek od hotelu mě zaujala krásně nasvícená rybářská vesnička zrcadlící se ve vodní hladině a vyrazil jsem si ji vyfotografovat. Jediná přístupová cesta byla po frekventované silnici nebo hned vedle ležícím železničním náspu. Cimrmanovským osmdesáticentimetrovým krokem jsme po pražcích došli až k vesnici, z kolejiště jsem udělal několik dlouhých expozic a šel spát...

Pokračování v další části...